PRÁVA A POVINNOSTI PACIENTA

Charta práv a svobod starších občanů, kteří potřebují péči a pomoc druhé osoby 
Národní nadace pro gerontologii, Francie Ministerstvo práce a sociálních věcí Francie 1996

  Stáří je obdobím života, ve kterém by měl pokračovat rozvoj lidské osobnosti. 
Většinou jsou lidé vyššího věku samostatní a zachovávají si dobrou psychickou kondici až do posledních dnů svého života. Závislost na péči druhé osoby přichází z důvodů onemocnění, které může být jak psychické tak somatické (tělesné). 
  Ale i v situaci závislosti na péči jiné osoby je zapotřebí, aby starším občanům nejen náležela - ale aby měli možnost je aktivně využívat - všechna práva i svobody tak jako občanům jiným. Měli by zůstat v původním prostředí, v kontaktu s ostatními generacemi. 
  Účelem této výsadní listiny je připomenutí a uznání důstojnosti, kterou mají požívat starší občané se sníženou soběstačností, připomenutí a uznání jejich práv. 

Článek I - Svoboda volby
Každý občan se sníženou soběstačností má právo vybrat si sám způsob svého života. Musí požívát autonomie dle svých fyzických a psychických možností, a to i za cenu určitého rizika. Je však třeba, aby byl o tomto riziku informován přizpůsobil mu prostředí, ve kterém žije. 
Rodina a ošetřující by měli co nejvíce respektovat jeho volbu. 
Článek II - Domácnost a prostředí
  Prostředí, ve kterém žije starší občan se sníženou soběstačností (ať je to již jeho domácnost či jiné zařízení), by mělo respektovat jeho volbu a být přizpůsobeno jeho potřebám. 
  Je třeba, aby tito lidé mohli co nejdéle setrvat v domácím prostředí. Tomu by mělo také odpovídat uspořádání, zařízení a vybavení jejich domácnosti. Možnost setrvání doma může mít své meze, a proto je třeba, aby se tito lidé mohli rozhodnout pro alternativní řešení, kterým bývá nejčastěji pobyt v instituci. 
  Častou příčinou, proč je třeba volit pobyt v instituci, je duševní onemocnění (nejčastěji demence). V tomto případě je třeba, aby pacient i jeho rodina volili vždy individuálně dle potřeb pacienta. 
  Cílem je zajistit duševní i psychickou pohodu a kvalitní život. Proto by zařízení měla být koncipována tak, aby odpovídala potřebám soukromého života. 
  Zařízení by mělo být přístupné, bezpečné a umožňovat dobrou orientaci. 
Článek III - sociální život s handicapem
  Všichni lidé, kteří jsou v důsledku svého onemocnění závislí na pomoci a péči druhých osob, by měli mít garantovánu svobodu volně komunikovat, neomezeně se pohybovat a podílet se na společenském životě. 
  Urbanisté by při plánování měst měli vzít v úvahu stárnutí populace. Veřejná prostranství a veřejná doprava by měly být přizpůsobeny změněným potřebám zdravotně postižených tak, aby se tito občané mohli snáze podílet na kulturním a společenském životě. 
  Všichni starší občané by měli být jasným, srozumitelným a přesným způsobem informováni o svých sociálních právech a o legislativních změnách, které jsou pro ně důležité. 
Článek IV - Přítomnost a role blízkých a příbuzných.
  Pro bčany se sníženou soběstačností je zásadně potřebné, aby si mohli zachovat a udržovat dosavadní přátelské a příbuzenské vztahy. 
  Je třeba společensky respektovat roli pečujících rodin, které by měly být zejména psychologicky podporovány. 
  Také instituce by měly dbát na spolupráci s rodinami pacientů, která je důležitá pro zlepšení kvality jejich života. V případě, že tito lidé rodinu nemají, je třeba, aby její roli nahradili profesionálové či dobrovolníci. 
  Je třeba, aby si tito lidé také mohli zvolit a prožívat své intimní vztahy. 
  Citový život je člověku vlastní v každém věku. Také sexuální aktivita bývá zachována do vysokého věku. To je nezbytně třeba respektovat. 
Článek V - Majetek
  Všechny starší osoby s omezenou soběstačností mají nezpochybnitelné právo si zachovat movitý i nemovitý majetek. 
  S tímto majetkem mohou sami disponovat, a to pouze kromě případů, kdy je soudem rozhodnuto jinak. 
 V případě, že tito lidé nejsou sami schopni nést náklady svého handicapu, je třeba jim pomoci. 
Článek VI Aktivní život
  Je třeba umožnit všem starším občanům, kteří jsou závislí na pomoci a péči druhé osoby, aby si co nejdéle zachovali své dosavadní aktivity. 
  Potřeba vyjádřit se a kreativně uplatnit trvá i v situaci těžkého zdravotního i duševního postižení. 
  Je třeba vytvořit centra, která se této problematice budou věnovat a zapojit do jejich činnosti také dobrovolníky a odborné pracovníky. 
  Tyto aktivity by neměly být nikdy pouhým stereotypem, ale měly by respektovat přání a tvořivost starších občanů. Také ti, kteří jsou postiženi duševní nemocí, zejména demencí, by se na nich měli podílet. 
  Při koncipování těchto aktivit je třeba se pečlivě vyvarovat dětinských či jinak degradujících prvků. 
Článek VII
  Každý starší člověk se sníženou soběstačností musí mít možnost podílet se na náboženských či filosofických aktivitách dle své vlastní vůle a volby. 
  Každé zařízení by mělo tuto potřebu respektovat a umožnit ji prostorově i přístupem zástupců různých církví a vyznání. 
  Vykonávání náboženského obřadu je možné za oboustranného souhlasu. 
Článek VIII
  Stáří je fyziologickým - normálním stavem. Nesoběstačnost je vždy důsledkem tělesné či psychické choroby. Některým z těchto chorobných stavů je možné předcházet. Proto je důležité prosazovat takové medicínské postupy, které povedou k prevenci nesoběstačnosti. 
  Způsoby, jakými lze těmto stavům předcházet, by měly být předmětem informací určených široké veřejnosti, zejména pak občanům vyššího věku. 
Článek IX Právo na péči
  Každý člověk se zhoršenou soběstačností by měl mít přístup k takovým službám, které potřebuje a jsou mu užitečné. 
  V žádném případě by se však neměl stát pouhým pasivním příjemcem služeb, a to ani v instituci, doma nebo v nemocnici. 
  Přístup ke službám by se měl řídit individuálními potřebami každého nemocného a nesmí docházet k věkové diskriminaci. 
  Služby zahrnují všechny lékařské a jiné odborné zdravotnické činnosti, které dovolí vyléčení v každém z těch případů, které mají na vyléčení šanci. To má význam zejména pro prevenci zhoršení soběstačnosti. 
  Cílem je zlepšení kvality života a zmírnění obtěžujících příznaků ( např. bolesti), zlepšení či udržení dobrého duševního stavu a pohodlí nemocného, vrácení naděje, perspektivy a radosti. Nemocnice by si proto měly zachovat charakter a všechny náležitosti veřejných institucí, které budou sloužit také starším nemocným. Instituce obecně by měly být personálně i věcně a architektonicky vybaveny pro možnost přijetí nemocných starších občanů, a to i těch, kteří jsou nemocni duševně. 
  Musejí být zrušena veškerá administrativní opatření, která vedou ke zbytečnému čekání na příslušnou službu - a jsou vlastně jednou z forem špatného zacházení se starými lidmi. 
  Služby by se měly vždy přizpůsobovat potřebám starších lidí s omezenou soběstačností - nikoli naopak. 
Článek X - Kvalifikace pracovníků
  Všichni kteří pracují se staršími pacienty by měli získat vzdělání v gerontologii odpovídající jejich profesi. Toto vzdělání musí být uvodní a kontinuální, mělo by se zabývat zvláště ale nikoli výhradně zvláštnostmi onemocnění a potřebami pacientů ve vyšším věku. 
  Všichni profesionálové by měli mít možnost analyzovat své postoje a praktické přístupy ve spolupráci s psychologem. 
Článek XI - Úcta ke konci života
  Nemocnému v terminálním stadiu onemocnění i jeho rodině by měla být poskytnuta péče, pomoc a podpora. 
  Je samozřejmé, že nelze směšovat stavy závažné a stavy neodvratitelně vedoucí ke smrti. Odmítnutí terapie u osoby, která má naději na vyléčení je stejným omylem jako nadbytečné a obtěžující léčení toho, kdo se nachází v terminálním stadiu nevyléčitelného onemocnění. Jakmile se smrt neodvratitelně přiblíží, je třeba nemocného obklopit péčí a pozorností přiměřenou jeho stavu. 
  Neznamená to však marné pokusy o intenzivní terapii, ale citlivé doprovázení tímto stavem a zmírňování všech nepříjemných psychických i fyzických příznaků, které stav provázejí. 
  Staří lidé v terminálních stadiích nevyléčitelných onemocnění by měli svůj život končit co nejpřirozenějším a nejpohodlnějším způsobem, obklopeni blízkými, s respektem na jejich víru, přání a mínění. 
  Ať již smrt nastane v domácnosti, nemocnici či instituci, ošetřující profesionálové by vždy měli umět co nejcitlivěji a nejprofesionálněji doprovázet pacienta a jeho rodinu obdobím před i po smrti. 
Článek XII - Výzkum: Priorita a povinnost
Prioritou by měl být multidisciplinární výzkum o stárnutí a všech aspektech a souvislostech nesoběstačnosti. Jenom výzkum umožní lepší znalost poruch a chorob, které se váží ke stárnutí a tím také jejich lepší prevenci. Takový výzkum musí zahrnovat kromě disciplin biomedicínských a veřejného zdravotnictví také humanitní a ekonomické aspekty. Rozvoj takovéhoto výzkumu by měl vést ke zlepšení kvality života osob se zhoršenou soběstačností, ke zmírnění jejich utrpení a také by měl přinést ekonomický efekt. 
Článek XIII - Uplatnění práva a právní ochrana osob s omezenou soběstačností
Každý člověk s omezenou soběstačností musí požívat ochrany svých práv a své osobnosti. 
Článek XIV - Informace, nejlepší prostředek boje proti exkluzi
  Veřejnost by měla být efektivně informována o obtížích, se kterými se setkávají lidé s omezenou soběstačností. 
  Tyto informace by se měly šířit v co největším měřítku. Neznalost a nevědomost vedou příliš často k sociálnímu vyloučení lidí, kteří by se díky svým zachovaným schopnostem mohli a přáli podílet na společenském životě. K exkluzi může vést jednak nerespektování oprávněných potřeb pacientů, ale i nadbytečná infantilizující a invalidizující péče. 
  Informace by měly být šířeny také o bezprostředních možnostech pomoci. Často nejsou tyto možnosti stejně jako jednotlivé typy potřebných služeb známy, a to dokonce ani profesionálům. Pojmenovat reálnou situaci, poukázat na tento problém v celé složitosti a seznámit s ním veřejnost je významný krok k prevenci sociálního vyloučení starších lidí s omezenou soběstačností. 
  Pokud naše společnost a všichni její členové budou respektovat, že starší lidé s omezenou soběstačností mají absolutně stejná práva a stejnou důstojnost lidkého života jako ostatní dospělí členové společnosti, naplní se poslání této charty. 

Překlad: Dr.Iva Holmerová, červenec 1999

zpět